OLDSMOBILE
88 DYNAMIC 1960 flat top a jeho story
aneb co předcházelo importu v lednu 2017
Americká auta, zejména ta z 50. a 60. let min. století,
měla oproti zbytku světa vždy naprosto odlišný přístup
( thanks God!) k designové podobě jak celku, tak jednotlivých
dílů automobilu. Američtí designeři často překvapili originálním
řešením dílu nebo části auta, kde by člověk vůbec nečekal
možnou odlišnost oproti zavedeným standardům. Např. zadní
okno. Většinou rovné, více či méně položené, maximálně
lehce prohnuté. "Víc nevymyslíš!" Ale ano, i
tady se fantazii meze nekladou, akorát nesmí být sešněrována
nesmyslnými pravidly a byrokracií. Tak co třeba zadní okno
poslat až za roh? Proč? Protože to může být hezké a zajímavé!
Ale bude to drahé ne výrobu! NO A CO? Takhle nějak by vypadala
možná debata tehdejších amerických nebo na amerických autech
pracujících designérů s těmi konzervativnějšími. A protože
Amerika byla ( a v mnoha ohledech stále je) zemí nekonečných
možností, vznikaly krásné věci a detaily, nad nimiž srdce
plesá . A tak světlo světa spatřilo třeba nové řešení designu
střechy a zadního okna a specifikace BODY TYPE dostala
nového člena . K sedanu, kupé, hard topu, kabrioletu, pickupu,
station wagonu a hard topu se přidal flat top. Jeden se
mi vlastně náhodou dostal do rukou a už mi zůstal.
Takže bylo nebylo...
Při mé klasické podzimní cestě do USA na podzim 2016 (nevím
kolikáté cestě, jezdím tam od r. 1992 a u 50. návštěvy
jsem to přestal počítat) , jejíž hlavním cílem byla další
návštěva SEMA SHOW, jsem po probuzení v hotelu na Redondo
Beach nedaleko LA prolistoval den předtím náhodně zakoupené
noviny a v sekci Cars for sale mě upoutal maličký inzerát
nabízející Oldsmobil z roku 1960. Nákup aut byl v plánu
až po SEMA SHOW během následného přejezdu na Východ, chtěl
jsem opravdu před touto akcí pracovně vypustit a neřešit
nic než kamarády a známé v LA a okolí, oceán, vlny a oblíbená
místa. Ale jak to bývá, plány se občas mění. Inzerát byl
stručný - Oldsmobile Dynamic 88, rok 1960, 4 dveře, pěkný,
vše funguje, bydlím mimo město, horší dostupnost....a telefon.
Nic víc, žádná fotka. Něco mě na něm ale přitahovalo, nevím
co, možná ta stručnost, ten člověk asi ani moc prodat nechce,
spíš chce sám sobě dokázat , že to zkusil a když to nevyjde
a auto neprodá, tak nic. Dovolal jsem se mu až napotřetí,
vlastně on mě. Dvakrát se mi spustil v US i dnes stále
tak oblíbený záznamník, tak jsem napodruhé vzkaz s mým
telefonem nechal a věc skoro pustil z hlavy. O to překvapivější
bylo, když druhý den ráno po 7. hodině někdo volá, hlas
na konci se představil jako John a povídá, že našel vzkaz
a volá zpět ohledně Oldse. Povídali jsme si asi půl hodiny,
vyzvěděl jsem vše ohledně stavu a auto mě začalo opravdu
zajímat. Na závěr se ptám, proč se vzhledem k velmi zajímavé
ceně ještě neprodal. Důvod byl podle Johna prostý, zájemců
několik bylo, ale nikomu se nechtělo jet k němu domů se
na auto podívat, bydlí totiž dost mimo civilizaci, v podstatě
v divočině. OK, ráno vyrážíme směr Vegas, vezmeme to tedy
oklikou na sever Californie a přijedeme se podívat. Oklika
zas tak úplně malá to nebude, do Vegas napřímo je to z
LA asi 5 hodin jízdy, k Johnovi to bude tak 6 a pak do
Vegas to samé. Plán je jasný, z půjčovny mám Chrysler 300
poslední generace, tak ráno vyrazíme v 5 , prásknu do koní
a v 10 tam musíme být, když bude auto pěkný, tak ho vezmeme
do Vegas na zkušební jízdu a odtamtud pojede na Východ
kamionem.
Dorazily jsme oproti plánu o hodinu později a dnes už se
nedivím, že se Olds jen tak neprodal. Ne že by byl špatný,
naopak, je to parádní kousek, ale najít Johna v divočině
bez signálu a bez fungující navigace byl oříšek. Ale všechnoi
zlé je k něčemu dobré....se říká. A je to tak. Ale nepředbíhejme.
Nejdříve jsme opustili highway 5 a najeli na velkou státovku...po
hodině na menší, pak ještě menší, pak asi nejstarší asfaltka
v US a z ní dle instrukcí od Johna jsme sjeli na sice poměrně
širokou, ale prašnou cestu....po delší době pak na rozcestí
s menšími také prašnými cestami jsme najeli na tu správnou
a vydali se cestou necestou (to spíš) vzhůru do vegetací
zarostlých hor. Občas přeběhl jelen, nějaký ten mýval,
horské kozy či co a stále žádné domy. Má jít o kopec obydlený
asi 10 farmičkami a domy. Už jsme to chtěli otočit, když
se objevilo to správné poznávací znamení - poštovní schránky.
Ale ne jako u nás, že schránka je u domu. Tady byly tam,
kde v podstatě končila prašná, ale aspoň nějak udržovaná
cesta a začínal off road. Kopec je to správný a po půl
hodině jsme u domu, který by to mohl být. Ale nikde nikdo.
Troubím - nic. Vystupuju z auta a jdu k domu , snad to
nekoupím z brokovnice do kožichu! Dům je bez známek života.
A objevím číslo popisné - špatné. Zpátky z kopce dolů a
na druhou stranu, tady je to o popznání udržovanější a
Johnův dům už nacházíme snadno, čeká na nás. Jdeme rovnou
na věc, otevírá garáž a já ho poprvé vidím, resp. je vidím.
Černý a zaprášený flat top a identický, ale bílý kabriolet.
Auto prolezu horem dolem a hned vím, že cesta nebyla zbytečná,
je fakt parádní, vše jak říkal, bez koroze, kompletní,
sice špinavý a zaprášený, ale někde tam dole bude krásný
auto, si říkám. Mrknu na stav tachometru - 30 tisíc mil.
John si toho všiml a povídá, že jsou to skutečně najeté
míle za celý život a vzápětí dokládá servisními záznamy.
To by bylo skvělý, ale i kdyby to bylo 130, nevadí. Ukáže
se při jízdě, jak je auto pevné v kramflecích. Zkušební
jízda byla krátka a pomalá, přece jen z kopce do kopce,
samá díra, ale vše funguje as auto jde hezky, řadí, brzdí.
Ptám se Johna proč ho prodává, přece jen, těchto modelů
moc není. Jeho důvod ale naprosto chápu, na asfaltku to
má minimálně půl hodiny spíš tři čtvrtě a dvě auta tímto
způsobem neujezdí. A aby jen stál v garáži je škoda. Je
druhý majitel a původně si ho dovezl právě z jihu Californie,
celoživotní pobyt v suchu a teplu je znát, stav je fakt
parádní. Domluva je rychlá, platím cash a vyrážíme směr
Las Vegas. Kluci jedou Chryslerem a já Oldsíkem. Když jsme
se dostali na asfaltku a dal jsem mu trochu napít, potvrdilo
se, že to byl dobrý kup, jede jak vítr, nekroutí se ,
nevlaje, těch 30 tis. najetých mil fakt sedí! Jupííííííí!
Do Vegas dorážíme až za tmy, cesta byla dlouhá, sice bez
problémů s auty, ale s dlouhou objížďkou přes hory doly,
kdy jsem se fakt modlil, aby nedošel benzín (až při jízdě
jsem zjistil, že ukazatel paliva fixluje a čtvrt nádrže
rovná se sucho! Auuuu! Rezervní kanystr mám, ale 10 litrů
couráním v kopcích mizí rychle, takže ted se dáme na modlení.
Nakonec to vyšlo, ale o fous.
Zkušební jízda trvala 7 hodin a ukázala, že Olda, přestože
poslední dobou jen stál, je v kondici. Během SEMA show
odpočívá v garáži a po skončení akce se rozhodujeme vrátit
půjčeného Chryslera a ve dvou pokračovat v cestě na East
Coast Oldsmobilem. Bude to křest ohněm, ale proč to nezkusit.
Ameriku jsem přejel několikrát ve všech směrech a všemi
možnými auty, ale takhle starým ještě ne. Nechám vyměnit
olej, nakoupím řemeny a nejnutnější kapaliny a vyrážíme
směr Miami, Florida, ale ne přímo, ale oklikou na sever
přes Chicago a Columbus, Ohio . Celkem cca 6500 km před
námi. Teď už to vezmu stručně - přes Nevadu, Utah, Colorado
(tady nám trochu cvakalo, když jsme přejížděli průsmyky
ve 3000 m.n.m. a sněžilo , ale Oldík i na původních užovkách
vyjel a sjel vše, ubrzdil i pár horkých chvilek), Nebrasku,
Iowu, Illinois, Indianu, Ohio, Kentucky, Tennessey, South
Carolinu, a Georgii jsme se nakonec do Miami dostali a
hlavně, bez jediné závady! Na skoro 60 let staré auto neuvěřitelný
výkon, o to víc, že jsme ho vůbec nešetřili a jeli s ním,
jako s normálním autem, podle hesla co se má stát ať se
stane!
Olda trip slupnul jako malinu a získal si mé srdce. Tušil
jsem, co to znamená. Po dovozu do Čech jsem se rozhodl
auto do nabídky aut k prodeji vůbec nezařazovat a nechat
ho v domácí stáji, svým výkonem potvrzeným ještě navíc
skvělým stavu laku i interiéru, které se potvrdily po důkladném
vyčištění, si své místo v domácí sbírce více než zasloužil.
